MAMI, JÁ UŽ JSEM RUS
Věnováno jako připomínka všech ukrajinských dětí násilně oddělených od jejich rodin a unesených na převýchovu do Ruska
Jmenuju se Matěj a je mi deset let.
A dnes už nevím, jestli jsem Čech.
Pamatuju si, že jsem se narodil v Brně.
Pamatuju si, že moje máma se jmenuje Klára a táta se jmenuje Petr.
Pamatuju si, že jsme před válkou bydleli v malém bytě a já jsem měl modře vymalovaný pokoj s obrázky z Marvelu. Byl tam Ironman, Spiderman, Thor… a dál už nevím.
Pamatuju si, že mi táta každý večer četl a prohlíželi jsme si komiksy. Komiksy jsem měl rád a tady nejsou.
Máma mi vždycky říkala, že když se vykoupu, nesmím chodit spát s mokrými vlasy.
To jsou věci, co si ještě pamatuju, ale některé už přestávám.
Třeba jak to vonělo u nás doma.
Jak se máma smála.
Jak se táta zlobil, když jsem mu schoval klíče nebo hrál na jeho počítači Roblox.
Bojím se, že na to jednou zapomenu.
Když začala válka, máma a táta mi řekli, že to bude v pohodě. Ale to dospělí říkají vždycky.
Pak začaly houkat sirény a kolem to začalo bouchat.
Potom jsme začali spát v chodbě.
Táta říkal, že chodba je bezpečnější než pokoj, protože když se rozbijou okna, tak nás to sklo netrefí.
Jednou večer se celý náš dům úplně zatřásl.
Máma mě objala tak moc, že jsem skoro nemohl dýchat.
Říkala, že to bude v pohodě, ale určitě se bála taky.
Pak jsme jednou utíkali a vzal jsem si batoh.
Máma říkala, že si mám vzít jenom to nejdůležitější, tak jsem si vzal medvěda.
Je trochu hnusnej a má křivý uši. Ale mám ho radši než Ironmana, protože jsem ho dostal od táty.
Máma byla nervózní, ale smála se, že jsem si vybral zrovna tohohle. Tak jsem jí řekl, že si bude pamatovat můj pokoj.
Máma začala brečet, tak jsem ji objal a řekl jsem jí, že to bude dobrý. Ona mi to taky vždycky říká.
Pak nás zastavili, ale nevím proč.
Bylo tam hodně vojáků a strašně křičeli.
Máma mě držela za ruku, ale někdo nám ty ruce dal od sebe a najednou jsme byli každý někde jinde.
Volala na mě:
„Matěji! Matěji!”
A já jsem na ni volal taky, ale nenechali mě tam jít.
Ti cizí lidi mě vedli pryč a pak už jsem ji neviděl.
Říkali nám, že jedeme do bezpečí a že rodiče přijdou později. Že všechno bude v pořádku.
Dospělí to říkají vždycky.
Jeli jsme hrozně dlouho, několik dní. Já a ještě jeden kluk a jedna mladší holka, která pořád brečela. Spali jsme v autě a dali nám jídlo, co jsem ještě nikdy nejedl. Moc mi nechutnalo, ale měl jsem hlad. Pak mi z něj bylo blbě.
Vždycky jsme zastavili na nějaké benzínce, ale auto bylo zamčené. Potřeboval jsem na záchod, tak se mnou šel nějaký chlap, co mluvil cizí řečí a nerozuměl jsem mu. Hlídal mě, abych někam neutekl. A takhle jsme jeli pořád.
Kuba, ten druhý kluk, jednou zkusil zdrhnout, ale chytli ho a dostal facky. Pak měl modřiny.
Když jsem přijeli, vypadalo to skoro jako u nás, ale byly tam staré hnusné baráky a nebyla tam silnice.
Dali nás do nějaké tělocvičny, bylo tam hodně dětí a dostal jsem nové oblečení.
Vyfotili mě a udělali mi nové doklady.
Jenže jsem nemohl přečíst to písmo, bylo nějaké cizí. A dostal jsem úplně cizí jméno. Jurij. Fuj.
Nejdřív jsem nechápal, proč mi říkají jinak, ale když jsem se ptal, nikdo nemluvil česky.
Pak mi nějaká paní, co mluvila trochu česky, vysvětlila, že moje české doklady nejsou platné. Že jsem teď v Rusku. Že Rusko je můj nový domov.
Řekl jsem jí:
„Ale já nejsem Rus!”
Paní se usmála a řekla:
„To se časem změní.“
Druhý týden jsem začal trochu rozumět. Ve škole jsme měli učitelku, co taky trochu mluvila česky. A ta mi řekla, že mám být vděčný. Za jídlo. Ble. Za pokoj. Když nás tam bylo dvacet. Za školu. Ve které jsem nikomu nerozuměl.
Za to, že mě Rusko zachránilo.
Zeptala se:
„Víš, kdo tě zachránil?“
Řekl jsem:
„Moje máma.“
Ve třídě bylo ticho.
Učitelka se zamračila.
„Ne. Bože, ti Češi!” a obrátila oči nahoru.
Ukázala na ruskou vlajku.
„Rusko, chlapče, Rusko! Tvoje země to neudělala. Ta už není!”
Koukal jsem do země a hrozně jsem chtěl začít řvát, že to není pravda.
Večer jsem vytáhl medvěda z batohu a dal jsem si ho na postel. Jsem rád, že mi ho nesebrali. Pořád voní jako můj pokoj doma.
A říkal jsem mu potichu:
„Máma pro mě přijde.“
Nevím, jestli jsem to říkal jemu.
Nebo sobě.
Někdy se mi zdá, že slyším hlas mojí mámy.
A někdy si myslím, že jsem zapomněl její obličej.
Toho se bojím nejvíc.
Tak si ho kreslím.
Nakreslil jsem její oči. A vlasy a nos a jak se usmívá.
A pod obrázek jsem napsal:
MOJE MÁMA KLÁRA
Ta ruská úča (říkáme jí Thanos, to jsem vymyslel já, protože pořád luská) mi obrázek vzala.
Řekla:
„Už nejsi v Česku, Jurij. Ty budeš mít jinou mámu!
Ruští spolužáci se mi pak posmívali, že jsem špinavej Čech a blbeček, duračok.
Ve škole už odpovídám rusky.
Česky mluví jen potichu a když jsem sám.
A někdy si nemůžu vzpomenout na české slovo.
To mě děsí.
Protože mě napadlo, že když zapomenu slova, kterými na mě mluvila máma, čím si budu pamatovat, že byla moje?
Dnes nám pustili video. Bylo tam několik dětí a ty říkaly:
„Děkujeme Rusku!“
Měli jsme natočit to stejné a každý měl říct nějakou větu.
Pak přišla řada na mě.
Měl jsem říct:
„Ja óčeň rad, što ja zděs.“
Podíval jsem se do objektivu.
A řekl jsem česky:
„Chci domů!”
Video zastavili a vynadali mi.
Pak se to natáčelo znovu.
Tentokrát jsem to řekl správně. Třeba mě naši někde uvidí a budou vědět, že jsem pořád naživu. A že jsem lhal.
Dnes na mě spolužáci řvali, že jsou moji rodiče dávno mrtví.
Nevím, jestli je to pravda, ale nevěřil jsem jim. Chtějí mě jenom šikanovat, protože oni šikanují i Slováky, Ukrajince, všechny, co se tady nenarodili.
Nikdo mi nic neřekne.
Ptám se. Pořád se ptám.
Kdy se vrátím?
Kde je máma?
Kde je táta?
Proč mě sem odvezli?
Kdy mě pustí domů?
Nikdo neodpovídá, i když se ptám rusky.
A pak přišel dopis.
Nebyl od mámy, ale od nějakého úřadu.
Bylo v něm, že jsem nyní občanem Ruské federace.
Četl jsem to několikrát.
Pak jsem dopis roztrhal.
Vychovatelka se rozzlobila.
„Proč to děláš?“
Řekl jsem:
„Protože já nejsem Rus.“
Ona odpověděla:
„Ale budeš. Ať chceš nebo ne!”
Dneska se mi zdálo o mém domově.
O modré zdi. O Spidermanovi. O kuchyni.
O mámě.
V tom snu mě objala a řekla:
„Konečně jsi zpátky doma.“
Probudil jsem se. Byla ještě tma.
Přimáčknul jsem k sobě medvěda.
A najednou jsem zjistil, že už nevoní. Spíš byl zatuchlý. A já jsem si nemohl vzpomenout, jak přesně voněla máma. Zkoušel jsem si to představit.
To ráno jsem poprvé brečel tak, aby mě nikdo neslyšel.
Jeden starší kluk ze Slovenska mi ve škole na počítači ukázal fotku. Nevím jak to udělal, myslel jsem, že tady se na internet nedá dostat. On to prý ale umí.
Byla na ní moje máma.
Držela ceduli s mojí fotkou. Byl tam nápis
HLEDÁM SVÉHO SYNA.
Pod ní bylo moje jméno.
To opravdické.
MATĚJ NOVÁK.
Díval jsem se na tu fotku hrozně dlouho.
A potom jsem udělal něco, co jsem neudělal už několik měsíců.
Řekl jsem nahlas:
„Mami.“
A najednou jsem si vzpomněl.
Na její vůni.
Na její hlas.
Jak mě držela za ruku.
A na to, co mi řekla, když jsme utíkali:
„Ať se stane cokoli, nikdy nezapomeň, kdo jsi.“
Nevím, jestli mě někdy najde.
Nevím, jestli mě někdo odveze zpátky.
Nevím, jestli ještě poznám svého tátu.
Nevím, jestli budu pořád umět česky.
Nevím, jestli budu pořád Matěj.
Ale dnes večer jsem vzal tužku.
Na první stránku sešitu jsem napsal:
Jmenuju se Matěj Novák.
Pod to:
Je mi jedenáct let.
A pod to:
Moje máma se jmenuje Klára.
Pak jsem přidal:
Jsem Čech.
A úplně nakonec jsem napsal větu, kterou jsem kdysi slyšel od dospělých:
Děti se do války nepočítají.
Podíval jsem se na ni.
A pak jsem ji zase přeškrtal.
Protože teď už vím, že to není pravda.
Děti se do války počítají.
Nemají bojovat.
Ale počítají se do ní proto, že někdo cizí může najednou rozhodnout, komu budou patřit. A někdo může klidně rozhodnout, že je zabije bomba nebo raketa.
A já nechci nikomu patřit ani se nechat zabít.
Chci jen zpátky ke své mámě.
Mami, jestli mě někdy najdeš, budu pořád Matěj
I kdybych už zapomněl skoro všechno.
Jen mě prosím nauč znovu říkat moje jméno.
Upozornění:
Ruské úřady od roku 2022 deportovaly nebo násilně přesunuly ukrajinské děti z okupovaných území; přesný počet není znám, protože přístup k dětem v Rusku a na okupovaných územích je omezený. OSN v březnu 2026 označila deportace a nucené přesuny ukrajinských dětí za zločiny proti lidskosti a potvrdila, že Rusko děti nezákonně deportovalo a přesouvalo. Mezinárodní trestní soud kvůli tomu vydal zatykače na Vladimira Putina a Mariju Lvovovou-Bělovovou.
Tyto organizace se zabývají pátráním po unesených dětech, jejich navracením domů a léčbou jejich traumat:
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
