Během březnového výjezdu do Ukrajiny a zásobování jednotek ZSU ve frontových oblastech u Záporoží se jedno z aut našeho týmu čelně srazilo s jiným vozidlem. Ke srážce došlo v noci, na úzké silnici. Naše dodávka se srazila s ukrajinským autem, které náhle vjelo do protisměru. Obrovským štěstím bylo, že navzdory velmi nebezpečné nehodě, nikdo z nás nepřišel o život a neutrpěl skutečně vážná, život měnící zranění. Toto je příběh nejen Sullyho, Rošťáka a Riggse, ale hlavně ukrajinských vojáků, lékařů a zdravotníků.
Sully
Moje osobní zkušenost v tomto ohledu bude útržkovitá, protože ne vše si pamatuji jasně, ale je to rozhodně zážitek, který si budu pamatovat dlouho. Začátek „péče“ bych mohl asi označit od chvíle, kdy mě ze sešrotovaného auta vyprostili vojáci ze 118. mechanizované brigády a přenesli do sanitky, která šťastnou náhodou jela zpět na polní vojenskou ambulanci (Role 1). Zde mám první výpadek paměti (asi bezvědomí), protože si pamatuji, jak mě kluci vytahovali skrze něco, co byly původně přední dveře a jak mě něco hodně zabolelo. Pak si vzpomínám až jak ležím v sanitce a jsou u mě dva paramedici. Že mě svlékli z kalhot a prvotně ošetřili si nepamatuji. Do stejné sanitky ke mně pak naložili Riggse, který byl v horším stavu, a Rošťáka. Všechny nás pak odvezli na vojenskou polní ambulanci. Cestou na polní ambulanci jsme ještě asi dvakrát stavěli, protože zdravotníci ze sanitky zachraňovali život dalším lidem u jiných nehod. Jeli jsme po velmi vytížené silnici, která vede k frontě u Robotyne. Kvůli riziku ostřelování se po ní jezdí dost rychle, i když je to úzká cesta s nekvalitním povrchem. Na ambulanci se nám dostalo další péče a komplexnějšího zhodnocení zranění. Ošetřili nám zranění, sice to bylo bez umrtvení dost bolestivé, ale nesneslo odkladu. Lidské tělo má naštěstí dobré ochranné mechanismy a když je bolesti moc, tak člověka na pár minut „vypne“. Už zde musím říct, že se o nás doktoři i sestry starali dobře, a i moje dotazy na stav kolegů se snažili přes jazykovou bariéru zodpovědět. Personál uměl i trochu anglicky, já naopak už trochu mluvím ukrajinsky a relativně slušně rozumím, tak jsme to dali dohromady.
Asi během hodiny jsme byli všichni ošetřeni, abychom zvládli další převoz. Tentokrát nás sanitka odvezla dále od fronty do Záporoží, správního střediska stejnojmenné oblasti. Město má přes 710 000 obyvatel a je přes tisíc let staré (!). Bohužel je jen třicet kilometrů od frontové linie, tedy v dostřelu nejen raket, ale také dělostřelectva. V nemocnici byl poplach několikrát denně, občas se klepaly okenní tabulky a v dálce byly slyšet výbuchy. V Záporoží nás rozdělili, protože podle lékařů měl Rošťák méně vážná zranění než já a Riggs. Poslali ho na méně vybavené a méně sledované oddělení nemocnice. Já a Riggs jsme prodělali operace, abychom byli schopni převozu domů. Na našem pokoji se s námi postupně vystřídalo několik zraněných vojáků ZSU. Zajímavostí byl zraněný operátor zatím jediného potvrzeného Rusy zničeného raketového systému HIMARS. Obecně myšlenky na bolesti a nepohodu mi vždy zahnal příjezd nových zraněných vojáků z fronty, kteří skončili na našem patře. Viděl jsem statečné bojovníky, obránce svobody, s hrozivými zraněními i lékaře, kteří se snažili dát jim co nejlepší péči. To vše na pozadí houkání sirén, třesoucích se oken a výbuchů dál ve městě.
Musím říci, že lékaři v Záporožské nemocnici i na polní ambulanci se o nás starali s maximální péčí. Sami nám říkali, že si velmi váží naší pomoci a dobře se o nás postarají teď, když pomoc potřebujeme my. Fronta v ukrajinské válce je dlouhá přes tisíc kilometrů a po dvou letech obrany před agresorem jsou zahraniční dobrovolníci v přifrontových oblastech pro místní vzácní. Jako vždy je pro všechny možná větší vzpruha než samotná pomoc, kterou vozíme to, že na ně někdo mimo Ukrajinu myslí a je ochoten riskovat, aby pomohl, kde je potřeba. Ukrajinští lékaři jsou skvělí. Velký nedostatek zdravotnického materiálu dohánějí ohromnými zkušenostmi a nasazením. Záporožská nemocnice je jedna z největších v regionu, a přesto má velký nedostatek obvazového a dalšího spotřebního zdravotnického materiálu. Ortézy a další fixace, které by se u nás vyhazovaly, protože jsou třeba od krve, se v Záporožské nemocnici umyjí a používají dál. Skoro všeho je nedostatek. Já a Riggs jsme leželi na lepším oddělení, pro vážnější zranění, ale nedostatek materiálu byl vidět všude. Třeba i láhev do které drény sváděly krev z operačních ran zdravotníci neměnili, ale pouze pokaždé vypustili, vymyli a vyčistili. Stejně tak zavedené kanyly jsme měli mnohem déle, než je běžné, protože jehel i dalšího materiálu je nedostatek. Obvazový materiál a krytí se stříhá na přesně nutné velikosti, aby se ušetřilo maximum na další převazy a ošetření.
Když za námi do nemocnice přijela druhá část našeho výjezdního týmu, hned jsme klukům zadali, aby koupili a přivezli obvazový materiál. Bohužel ho je opravdu v okolí fronty tak málo, že z pěti lékáren, které objeli, přivezli jen deset krabic obvazů. I tak byly sestry na oddělení moc rády, malá materiální pomoc byla velkou morální vzpruhou.
Lidem z české ambasády v Kyjevě se podařilo dojednat s ukrajinským Červeným křížem náš převoz ze Záporoží do Kyjeva a následně z Kyjeva do polského Řešova, kde na nás bude čekat další transport. Když jsme se připravovali na cestu do Kyjeva, velmi mile nás překvapila ukrajinská pohostinnost, o které jsme už tolikrát psali v našich zážitcích z výjezdů. Když jsme se ptali, kolik dlužíme za ošetření a veškerou poskytnutou péči, jak náklady můžeme uhradit a podobně, tak nám lékaři i ředitel nemocnice povídá: „Vy nám pomáháte, i když byste nemuseli, za péči o vás nic nechceme, jsme Čechům vděční.“
Cesta sanitkami do Kyjeva byla dlouhá a kvůli špatným cestám podél Dněpru a nezahojeným zraněním nepříjemná. Zajímavé bylo, že sanitky, které nás vezly, darovala Ukrajině japonská vláda a pražská záchranka. Do kyjevské nemocnice jsme dorazili ve večerních hodinách, kde nás lékaři prohlédli, nasadili potřebné léky a poslali odpočívat. Hned bylo znát, že nemocnice je lépe vybavená, ale nedostatek spotřebního materiálu byl vidět i tady. Asi ve dvě hodiny ráno mě vzbudil alarm na telefonu z aplikace, která varuje před bombardováním. Jako vždycky jsem se podíval na mapu ohrožených oblastí a opět byly v ohrožení všechny oblasti Ukrajiny! Alarm na telefonu jsem vytípl s tím, že budu dál spát, ale za pár minut mě probudila palba protileteckých kulometů umístěných na střechách věžáků jen pár ulic od nemocnice. Rusové ze severu útočili na Kyjev iránskými drony Šahíd. Světlomety a hlasitá palba velkorážních kulometů pročesávaly nebe a sestřelovaly útočící drony. Naštěstí byly všechny drony, které letěly naším směrem zničeny ještě před Kyjevem. Naposledy jsem takhle intenzivní protileteckou palbu ve městě viděl v Charkově během prvních týdnů invaze v roce 2022. Během té noci takhle drony zaútočily ještě dvakrát, naštěstí se stejným výsledkem. Pár dní po našem odjezdu bohužel již byly úspěšnější a útok si vyžádal v Kyjevě zraněné i zabité civilisty.
Ráno nás čekal převoz z Kyjeva do polského Řešova, cesta byla sice dlouhá, ale kvalita cest je zde dobrá. Hned jak jsme dorazili do Řešova na letiště, tak si nás přebral lékařský tým Ústřední vojenské nemocnice z Prahy, který byl na palubě armádního letounu CASA. Letoun zde byl proto, aby vyzvedl vládní delegaci, která byla v Ukrajině na jednání. Díky pomoci Ministerstva obrany a velvyslanectví České republiky v Kyjevě jsme se mohli k české delegaci přidat. Na letišti v pražských Kbelích na nás již čekal převoz do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, o tom už jste se ale mohli dočíst v různých domácích mediích.
Osobně si z celé zkušenosti odnáším opět ohromnou pokoru před odolností i skromností ukrajinských obránců i lékařů, a také velkou vděčnost za pomoc, které se nám dostalo od našeho státu, který se o své občany v krizi stará. Celý pocit „štěstí v neštěstí“ podtrhoval počet nabídek našich přátel z Ukrajiny, Čech i jiných zemí, kteří nám nabízeli pomoc a zajímali se o náš stav. Díky všem!
Rošťák
Oproti Sullymu mám výhodu – jestli se to tak dá vůbec nazvat – že si pamatuju všechno. Po nárazu jsem se první zeptal, jak na tom všichni jsou. Odpovědělo mi jen naříkání. Sláva! Všichni jsou naživu. Musím klukům pomoct! Otevřel jsem dveře spolujezdce a protáhl se mezi svodidly a autem a šel vyprostit kluky z druhé strany. Hned jsem došel ke dveřím řidiče a ani nestihl vyndat nůž na rozbíjení skla a uvědomit si, že ve zmuchlaných dveřích žádné sklo není, byli u nás kluci z ukrajinské sto osmnácté. Ti si všimli, že docela dost krvácím z ucha. Odstavili mě proto od pomoci naším klukům a předali zdravotníkům kolemjedoucí sanitky. Nejdříve vyprostili a do sanitky naložili Riggse, ten během vyndávání oknem bolestí omdlel, pak Sullyho. Po naložení do sanitky a procitnutí přišly otázky: „Roštáku, co se stalo?!“ „Co Sully … ?!“ Já trpělivě odpovídal i když kolotoč těch dvou otázek trval asi dvacet minut. Nevnímal jsem svoje zranění, jenom strach o kluky, byli na nosítkách. Po chvilce naložili i Sullyho a už nás vezli na polní ambulanci. Tam nám poskytli doktoři a paramedici prvotní ošetření, během kterého oba kluci zase omdleli. Nebylo to vůbec nic příjemného slyšet kluky křičet bolestí a najednou ticho… Po tom, co nás lékaři stabilizovali, začal náš přesun do Záporožské nemocnice. A právě během této trasy došlo k tomu, že osádka naší sanitky zasahovala u dalších nehod. Cesta, která by normálně netrvala ani půl hodiny, nám trvala přes dvě hodiny. Nakonec nás bylo v jedné sanitce celkem pět zraněných a ještě osádka.
V nemocnici si nás převzali doktoři a po vstupním vyšetření mě odvezli na pokoj. Můj zdravotník bohužel neuměl anglicky a já se ukrajinsky nedomluvím, takže jsem netušil, co je s klukama. Dali mi nějaký dren do uchovodu, od doktorů jsem dostal několik injekcí a od spolubydlících ukrajinských vojáků čaj. Pak jsem se vydal hledat kluky. Už o patro níž mě odchytil službukonající doktor a oznámil mi, že kromě zranění hlavy mám nejen zlomeninu prstů ale i zlomeninu nohy a tudíž bych neměl nikam chodit. Druhý den mi dali na nohu ortézu, kterou přede mnou mělo několik lidí a na ruku sádru. A tu sádru jsem měl udělanou pěkně po staru: namočené obvazy a prášková sádra.
Moje patro bylo trochu jiné od toho, kde byli kluci. I když jsem měl zraněnou nohu a ruku na stejné straně, byl jsem umístěn na patře s pacienty, kteří nepotřebovali asistenci. Musel jsem se o sebe starat sám. A to zahrnovalo všechno. Zajímavostí bylo, že kdo chtěl jíst, musel si dojít na chodbu pro jídlo. Když to někdo nestihl, protože spal, byl na záchodě, na vyšetření nebo navštívit pacienty na jiném patře, byl bez jídla. Sestra další porci pro kamarády nevydávala. Samo sebou bylo potřeba, aby každý po sobě umyl nádobí. Jednou rukou a na jedné noze to fakt nebyla sranda. Na celé patro s desítkami pokojů, jen ten můj měl pět raněných, byl jen jeden doktor a jedna sestra, tedy strašně málo personálu. Takže za celý týden jsem potkával sestru jen ráno a večer, když jsem dostával injekce. Jednou celému pokoji oznámila, že dnes nic nedostaneme – nedojel zdravotnický materiál. Další příklad nedostatku byl převaz ruky. Když mi tenoučká sádrová dlaha praskla, tak mi doktoři sádru sundali, zkontrolovali ruku a pak mi prasklou sádrovou dlahu dali na ruku zpátky a stáhli jí čtyřmi zbytečky obvazů z jiných ošetření. Kontrola drenu v uchu proběhla jen druhý den po příjezdu, pak už nic. Doktoři byli ale velmi milí a omlouvali se, že mají velký nedostatek materiálu i specialistů a věděli, že to počká po převozu.
Transport do Kyjeva popsal Sully skvěle, kluci z Červeného kříže se o nás starali výborně. Jen noc v Kyjevě byla hodně neklidná. Mě v Kyjevě čekalo vyšetření ucha. Což jsem myslel že bude rychlovka, ale vyžádalo si to skoro dvě hodiny a několik injekcí s anestezií. Vyčištění zvukovodu od krevních sraženin bych fakt nikomu nepřál a na dotazy, jestli se mi vrátí sluch, mi odpovídali krčením ramen.
Transport z Kyjeva zajištoval také ukrajinský Červený kříž. Zajímavostí bylo, že jsme tak potkali už druhé vozidlo darované Českou republikou – Mini-GOLEM také darovaný pražskou záchrannou službou. Tohle vozidlo zvládne v pohodě převážet dva nebo tři raněné podle jejich stavu. V polském Řešově na nás čekala naše vojenská CASA. Hodně na mě zapůsobila profesionalita MEDEVAC teamu. Bylo vidět, že mají mnoho zkušeností a zvládnou dostat domů raněné – vojáky i civilisty a dokážou jim poskytnout špičkovou péči.
Pak následovala ÚVN, a můj pocit byl, že jsem v jiném vesmíru: špičkové vybavení, skvělý personál. Doufal jsem, že se operacím úplně vyhnu, ale nakonec je provedli až v Česku. V Ukrajině to vyhodnotili tak, že vzhledem k urgentnosti a náročnosti bude lepší operovat až doma.
Jsem opravdu vděčný pracovníkům naší ambasády v Kyjevě. Odvedli obrovský kus práce jako vždycky, i když není na první pohled vidět. A taky všem, kteří se podíleli na pomoci z Čech. A taky obrovský obdiv a vděčnost ukrajinským zdravotníkům, kteří dělají zázraky navzdory velkému nedostatku vybavení a materiálu. S tím materiálem se budeme snažit v budoucnu trochu pomoc. Vzhledem ke spotřebě to budou kapky v moři, ale každá se počítá!
Riggs
Tak já si z havárie nepamatuji vůbec nic. Prostě „blik“ a ležím na lehátku v polní ambulanci. Navzdory situaci máme dobrou náladu. Všem je nám jasné, že jsme tady už nemuseli být. Nemám kalhoty, ale zato mám zavedenou cévku. Zatím to vypadá, že mám zlomenou nohu. Personál mne přesouvá z jednoho lehátka na druhé, a to má za následek můj další odchod do říše snů. Když znovu otevřu oči, sem již v sanitce a připravujeme se na přesun do nemocnice. Cestou do špitálu přibývají v sanitce další zranění, zastavujeme u nehod po cestě.
Po příjezdu nás na příjmu třídí, vyšetřují a následně expedují na pokoje. I když je tu pacientů docela dost, je na personálu vidět, že to pro ně není vůbec problém. Vše funguje tak jak má a pacienti odsýpají.
V příštích dnech probíhají různá vyšetření. Nemám zlomenou nohu, ale pánev! No bezva. Místní lékař navrhuje u mne a Sullyho operaci na místě. Po konzultaci s lékaři z ÚVN přes ambasádu s navrhovaným postupem souhlasíme. Sully jde „pod kudlu“ hned, já až v úterý. Ale aby mi to nebylo líto, je potřeba zafixovat moji nohu, aby dobře padla do kyčle. Takže mi při krátkém zákroku provrtají do holeně dírku a prostrčí tyčku. Na tu pak dají závaží, aby se noha natáhla. Prakticky od začátku mě bolí levý kotník a nárt. Nic s nimi není, ale vlivem pošramocení nervů cítím bolest neustále. A to tak, že to prostě bolí, nebo to bolí kurva hodně.
I v nemocnici se snažím trochu pracovat. Pořád někdo píše, taky potřebujeme zajistit komunikaci o naší nehodě s celým týmem a koordinovat informování na sítích a v médiích. Mám s sebou počítač, a i když mi není úplně nejlíp, tak pracuju. Taky Sully i Rošťák nevypínají a dál řeší věci pro T4U. Taky se už hlásí Tomáš aka „Šalom“ – chce abychom si všechno zapamatovali, prý o tom budeme muset napsat do Červené kaliny.
Operace dopadla naštěstí podle doktora skvěle, a myslí si, že další operace nebude potřeba. Ale to bude už na lékařích v Česku.
Vyrážíme tedy směr Kyjev. Cestu Záporoží-Kyjev-Lvov-Řešov-Praha popsali už kluci. Já jsem měl cestu zpestřenou návštěvami záchodů na benzínkách. Na mojí cestu na záchod a zpátky byli potřeba čtyři záchranáři!
Přistáli jsme tedy v Praze a jedeme do ÚVN. A ještě než se dostaneme na pokoje, tak mi píše kamarádka, že jsme už ve zprávách. No to byl fofr!
V následujících dnech se potvrzuje názor ukrajinského lékaře, že operace dopadla dobře, a další nebude třeba. Hurá. Teď už mě čeká jen měsíc srůstání a koncem dubna návrat do ÚVN. A pak další rehabilitace.
Musím poděkovat všem zdravotníkům, pracovníkům ambasády, členům našeho týmu a prostě všem, kteří se podíleli na zajištění naší péče a repatriaci. Díky! Дякую! Слава Україні!
Jan Heřmánek je místopředseda Team4Ukraine, podnikatel a velitel roty aktivních záloh Armády České republiky.
Jiří Jiroušek je člen Team4Ukraine a příslušník aktivních záloh Armády České republiky
Josef Starý je kancléř Team4Ukraine a podnikatel.
Powered by Froala Editor
