Koncem února na sebe opět upozornila tzv. Podněsterská moldavská republika (PMR). Její Moskvou řízení představitelé přijali několik rozhodnutí, které mají potenciálně negativní vliv na Ukrajinu i Moldavsko. Tato rozhodnutí byla reakcí na snahu Moldavska o získání vlivu na území, které není pod jeho kontrolou. Jedná se zejména o příjmy z daní a cel za vývoz zboží do EU. Podněsterské vedení požádalo Rusko o „ochranu“, což vlastně znamená žádost o větší ruský nátlak na Moldavsko a pravděpodobně i jihozápadní Ukrajinu. Z Oděsy je jih Podněstří vzdálen jen přes hodinu jízdy autem.
Podněstří
Během rozpadu SSSR získalo samostatnost i Moldavsko, historicky území, které Rusko ukradlo Rumunsku během druhé světové války. Moldavsko se však nespojilo s Rumunskem, ale zůstalo jako nezávislá republika, jedna z nejchudších v Evropě. Rusům se podařilo v roce 1990 v socioekonomicky odlišném Podněstří vytvořit de facto vlastní exklávu, kterou budou moci využívat v budoucnu. Naivní politici a novináři pak o ozbrojeném konfliktu mezi Moldavskem a Ruskem začali mluvit jako o zamrzlém konfliktu. O žádné zamrznutí však nešlo, ale o vyčkávání na budoucí potřebu Podněstří využít k další destabilizaci. Rusové v Podněstří využívali stejnou taktiku jako jinde, vytvořili zónu nestability, obyvatelstvo označili za Rusy, rozdali jim ruské pasy a učinili z nich ruské občany. Takto vytvořený politický útvar pak používají k útokům na sousední země ospravedlněným narativem ochrany vlastních obyvatel. Zneužívají slabost sousedních států, které dále oslabují, destabilizují a nakonec postupně vstřebají do své sféry moci.
Jde o stále se opakující scénář, který známe z působení proti Gruzii ve formě tzv. Jižní Osetie a Abcházie a proti Ukrajině, kde Rusové vytvořili umělé kvazistátní entity Doněckou národní republiku a Luhanskou lidovou republiku.
Současná eskalace situace v Podněstří je ruskou operací, která může ještě zvýšit tlak na bránící se Ukrajinu tak, že otevře novou jihozápadní frontu a zároveň podrývat snahy Moldavska o těsnější integraci do západních struktur. Nadpoloviční počet Moldavanů podporuje vstup země do EU a nemalá část (podle průzkumů až 40 %) podporuje sjednocení s Rumunskem, se kterým ho pojí společná minulost i jazyk. Poslední ruská eskalace v Podněstří tak může sloužit zejména k narušení prozápadního směřování Moldávie. Rusové využívají relativně slabých státních institucí Moldavska a ještě složitější situace socioekonomické v Podněstří, kde je na rozdíl od zbytku Moldavska zastoupen výrazně i průmysl a kde v historii docházelo k proudění obyvatel z celého SSSR za prací v továrnách.
Situace v Podněstří je ale také výsledek více jak třicetileté nerozhodnosti, podceňování a strategické ambivalence Moldavska. To, ne nepodobně jako Ukrajina, platí cenu za uplynulých třicet let, během kterých se nedokázalo rozhodnout, kam chce patřit, kdo je jeho spojenec a kdo nepřítel. Moldavsko mělo mimořádně dlouhou dobu na to, aby se ke svému problému při východní hranici postavilo a začala ho řešit. Moldavané nechali na východě pučet toxickou ruskou exklávu, kterou nyní Moskva šikovně využívá k destabilizaci Moldavska i jako hrozbu pro sousední Ukrajinu. Je třeba co nejrozhodněji podporovat Moldavsko a jeho prozápadní úsilí a pomoci s řešením podněsterské krize.
Mezinárodní společenství, které nikdy PMR neuznalo jako stát, dává jasně najevo, že odmítá moskevský narativ o jakýchsi „separatistech“, který bohužel šíří i česká veřejnoprávní média. Paradoxem zůstává, že samo Rusko vlastně podrývá svůj vlastní narativ o separatistech, tedy o někom, kdo se chce oddělit, separovat, tím, že deklaruje nutnost „chránit“ své krajany.
Podněstří je ale jen část území, které bude potřeba derusifikovat.
Bělorusko
Dalším regionem, tentokrát daleko uchopitelnějším, který bude potřebovat projít radikální derusifikací, je Bělorusko. Diktátor Lukašenko v Bělorusku panuje již od roku 1994. Za tu dobu dokázal zdevastovat jakoukoliv formu politického protestu. Opozice končí buď v emigraci nebo ve vězení.
Nesmíme zapomínat, že ačkoliv hovoříme o ruské agresi proti Ukrajině nebo o ruském útoku, jde de facto o rusko-běloruský útok. Ruské jednotky v únoru 2022 útočily na Ukrajinu také z Běloruska za plné součinnosti a podpory tyrana Lukašenka. Jeho zločinný režim musí proto v budoucnu nést následky za podíl na rozpoutání agresivní války, stejně jako režim ruský. Bělorusko nejen že pomáhá Rusům ničit Ukrajinu, ale slouží i jako vzor, jak by mělo území dnešní Ukrajiny podle Rusů vypadat. Nebo alespoň mělo vypadat po nezdařeném Putinově blitzkriegu z února roku 2022. Ukrajinu měl ovládat naprosto loajální kremelský služebník, který zlikviduje opozici, změní směřování Ukrajiny směrem k Moskvě a postupně přetvoří i politický systém z demokratického na tvrdě autoritářský. Přesně podle běloruského vzoru.
Nelze si představit budoucí mírové a spravedlivé uspořádání v Evropě bez účinně odstrašeného a limitovaného Ruska, ideálně však Ruska rozpadlého na menší části, ale také bez Běloruska, které bude demokratické, zcela zbavené ruského imperiálního vlivu, s novými elitami a kulturně, hospodářsky, bezpečnostně a politicky integrované se Západem. Jestliže Podněstří je malým, až subregionálním faktorem, který lze derusifikovat za použití nevelkých zdrojů, pokud se najde politická vůle a odhodlání, Bělorusko je se svým ekonomickým a územním potenciálem činitelem, který může v budoucnosti výrazně posílit odolnost východní Evropy proti obnovené ruské expanzi. Bělorusko má kolem deseti milionů obyvatel a rozlohou je na dvanáctém místě v Evropě. Také běloruská populace má velký potenciál, existuje tam nemalá vzdělaná střední vrstva, ve které například IT odborníci mají výrazné zastoupení.
Institucionální začlenění Běloruska do struktur Západu – ať již na multilaterální či bilaterální bázi – může výrazně pozitivně přispět v oblasti hospodářství i bezpečnosti. Bělorusko má pro obranu Evropy strategickou polohu, sousedí po Rusku s Polskem, Ukrajinou, Litvou a Lotyšskem.
Je v jasném zájmu Západu podporovat běloruskou exilovou opozici, diasporu a snažit se oslabit Lukašenkův režim všemi prostředky. Už nyní je potřeba připravovat a kultivovat budoucí běloruské elity, aby měly všechny nástroje k tomu uskutečnit důkladnou derusifikaci a přechod Běloruska k demokracii.
Kaliningradská oblast
Po rozpadu SSSR zůstala na severovýchodě Evropy, sevřená mezi Polsko a Litvu, ruská přímořská exkláva s centrem v Kaliningradu, historicky Königsberg, česky Královec. Německo přišlo o toto historicky pruské území po druhé světové válce. Teritorium anektoval Sovětský svaz. Stalin při vyjednávání se spojenci argumentoval tím, že Sovětský svaz potřebuje nezamrzající přístav pro přístup do Baltského moře, a také tím, že Sovětům náleží teritoriální kompenzace za ztráty utrpěné německou agresí v druhé světové válce. Jen pro kontext připomeňme, že Sovětský svaz druhou světovou válku sám rozpoutal, když se svým spojencem nacistickým Německem zaútočil na Polsko v roce 1939.
Město a celá oblast se nyní jmenuje po sovětském komunistickém revolucionáři, což je svým způsobem unikát i v kontextu post-sovětského Ruska. Já si pro účely tohoto textu dovolím používat český název Královec. Královecká oblast/exkláva má kolem jednoho milionu obyvatel, polovina z nich žije ve stejnojmenném městě. Od devadesátých let se spekuluje, zda je Královecká exkláva potenciálním zdrojem nestability pro Polsko a Pobaltí, nebo ruská brána do Evropy s velkým obchodním i kulturním potenciálem.
Potenciál pro obchod a všestranný přínos byl zřejmý již v devadesátých letech. V roce 1996 vznikla tzv. Jantarová zvláštní hospodářská zóna pro celou oblast, koncept dobře známý z 90. let dvacátého století, kdy autoritářské režimy experimentovaly s tržním hospodářstvím v územně vyčleněných oblastech. Potenciál oblasti se ještě zvýšil v první dekádě jednadvacátého století v souvislosti s rozšířením Evropské unie. Rusko s EU díky Královecké oblasti začalo přímo sousedit, když do Unie vstoupilo kromě dalších také Polsko a Litva. V té době i Rusko usilovalo o větší integraci do systému mezinárodního obchodu založeného na pravidlech. To se mu nakonec alespoň institucionálně podařilo v roce 2012, když se stalo členem WTO.
Aby na počátku 21. století Královec naplnil svůj potenciál, muselo by Rusko slevit ze své tuhé centralizace a obav z odtržení oblasti od Moskvy. Putinův režim se začal také více a více chovat protizápadně, a tak se z Královce žádný druhý Hongkong nestal. Naopak. Královecká oblast se stala prostředkem pro ruskou projekci síly do Pobaltí a severní Evropy, ruskou „pevností v Pobaltí“. Místo prosperující ekonomické oblasti je Královec zdrojem napětí a nestability v celém regionu. Královec slouží jako místo, ze kterého je možno odepřít přístup k různým oblastem v regionu (A2/AD) pro neruské síly. Potenciálně může sloužit k ruskému útoku na Pobaltí, o kterém se neustále spekuluje. V oblasti jsou v současné době dislokovány raketové systémy Iskander, jejichž použití jsme viděli i při útoku proti Ukrajině, protiletecký systém S-400 a pobřežní raketový systém K-300P Bastion, který je výsledkem společného vývoje s Běloruskem.
Vůči Královci je tedy potřeba uplatňovat stejnou logiku, jako když naposledy změnil pána. Ruský teror proti Ukrajině musí mít svoji cenu. Nejen že v budoucnosti musí Rusko uhradit škody, které způsobilo, ideálně za použití zmrazeného ruského majetku na Západě, ale Královecká exkláva se přímo nabízí jako cena za ruskou genocidní agresi. Již v devadesátých letech se objevovaly názory, že by Královecká oblast měla být nezávislá, existovala tam dokonce malá iredentistická strana (Baltská republikánská strana) a je v této oblasti na co navazovat. Zdali se Královec vydá vlastní cestou, či unií s některým z evropských států, je asi vedlejší. Zásadní je oblast derusifikovat, tedy neutralizovat škodlivý ruský vliv na tomto území, ať již prostřednictvím ruských institucí, občanů či územní kontroly.
Je třeba udělat v Evropě úklid a derusifikovat nejpalčivější teritoria. Podněstří, Bělorusko i Královecká oblast se musí nekompromisně dostat z ruského vlivu v jakékoliv podobě. Není možné do budoucna dovolit Rusku, aby tato území používalo k destabilizaci, rozvratu a agresi proti sousedním zemím.
Tomáš Kraus je členem Team4Ukraine a politolog, studoval v Izraeli a USA. Pracuje v ochraně měkkých cílů proti terorismu a útokům z nenávisti.
Powered by Froala Editor
