Cesta začala obligátním kufrem po Vinnicy, kde jsme museli najít otevřenou čerpací stanici. Takže mě ani nepřekvapilo, když jsme po chvilce cesty předjely naše borce z Alfa týmu co řešily u krajnice bouchlou pneumatiku.
Jak jsme se blížily k jihu, došlo k rozdělení ještě jednou, jednotka co jsme jim vezly mašinu, se přesouvala naprosto opačným směrem a po rychlém přepočtu jsme zjistily, že bychom je nedojeli. Vyslaly jsme tedy sanitku do střetného kurzu s posádkou T4U Cherson, aby jí předaly, což se povedlo. My pokračovaly dál, hustota dopravy klesala až k Mykolaivu. Od něj jsme pokračovaly jen my a vozidla ZSU, po krásné silnici, kterou okolo lemují cedulky MINY.
Když jsme se přiblížily k Chersonu, uvítali nás po celém obzoru sloupy černého dýmu, jenž nasvědčovat čerstvému ostřelování. To probíhalo sporadicky celou dobu, co jsme ve městě byli. Nejdříve naše cesta vedla do "safehouse“ T4U Cherson. Zde jsme předaly sanitku a vyložily všechen humanitární materiál. Ten po okolí rozveze Chersonský tým potřebným, díky jejich znalostí oblasti, a schopnostem provádět obojživelné operace ( díky člunům na které jste přispěli ) vozí hygienu, materiální pomoc a jídlo tam, kam se normálně pomoc nedostane. Poté naše kroky vedou do Chersonské dětské oblastní kliniky, zde slouží naše 3 sanitky pro mývala. Nejen že nás zajímá, jak si vedou, ( vedou si skvěle, za 5 měsíců pomohly ošetřit více jak 2 000 dětí ), tak zde řešíme možnost další podpory a probíráme jeden projekt, na kterém pracujeme.
Poté se vracíme do „Safehouse“, zde probíráme možnosti co s večerem, cestu z Chersonu rušíme, jsme dost unaveni a v době soumraku a později není záhodno se pohybovat po komunikacích. Takže si připravíme spaní, domluvíme plán na další den, a aby to nebyla úplná ztráta času, opakujeme pro všechny z T4U Cherson první pomoc, kterou vede náš Míra. Pro většinu je tohle i první setkání s funkčním turniketem, který má své místo ve zdravotním báglu. U tohoto zjišťujeme, že budeme muset jak u našeho tak u Chersonského týmu provést další a víceúrovňové školení a tím srovnat znalosti jedinců (někdo má kurzy z armády, někdo od policie, někdo jen rychlý briefingu od nás, atd.). Člověk nad tím nepřemýšlí, ale když to i jen cvičíte, za zvuků nepřátelské dělostřelecké palby, přestává být myšlenka použití tak mlhavá... Poté se kolem půlnoci při obligátních 29 stupních ukládáme ke krátkému spánku na dosah vest.
Je ráno. Ve Vinici se celá kolona rozdělí. Dvě sanitky jednou k Chersonu a k Mykolaivu. Na palubě mají spousty potřebného vybavení pro vojenské jednotky se kterými T4U spolupracuje. Třeba drony ale hlavně zdravotní materiál. Sanitky zůstanou na místě a budou svážet zraněné vojáky do polních nemocnic. My pokračujeme do Kremenčuku. Po sedmi hodinách jsme tam. Z aut mizí další náklad, ten je určen pro místní nemocnici, která se mimo jiné stará o zraněné vojáky. Dostáváme odpolední oběd. Nevím úplně přesně, co to bylo, ale v obou chodech byl kopr a bylo to skvělý! Míříme do Dnipra. Za dvě hodiny jsme tam. Dněpr mi vyráží dech. Ta řeka je ohromná. Celý to město jako by se svoji architekturou přizpůsobovalo řece. Místo, kde máme nechat sanitky pro místní městskou správu jako náhradu za ty, které zničili rusáci raketových útokem koncem května, nacházíme docela snadno. Větší budova v okolí prostě není. Lidi z magistrátu mají radost. A my taky. Teď se znovu rozdělíme. Malá skupina pojede na frontu za Charkov, zbytek počká v Poltavě. Moje žena a kamarád Pažout posledních 100 kilometrů přebalovali v autě můj grab bag (zavazadlo pro nouzové situace), takže vlastně nevím, kde co mám. Pažout z něj navíc vyřadil můj gel na vlasy! Beru si vysoké pevné boty, do dodávky, které se přezdívá Vidma, nakládám helmu, neprůstřelnou vestu a batoh. Nastupuju. Hned zase vystupuju a dávám Ireně klíče od Kodiaka, který pojede do Poltavy. Do Charkova je to jen 200. Jenže 200 po suverénně nejhorší dálnici, která existuje ve vesmíru. Cestou zjišťujeme, že o Dárku pro Putina právě mluví náš prezident na společné TK s prezidentem Zelenskym. Těší nás, že ukrajinský prezident na vlastní kůži okusil český smysl pro ironii. Ten půvabný moment si přehráváme se Zdeňkem několikrát. Charkov má totální zatemnění. Druhé největší město Ukrajiny je relativně nedaleko od fronty. Ale i tam je hotel. Sice s výtahem jehož dveře se Vás pokoušejí zabít ale je to bezpečná železobetonová stavba a je tam sprcha. Za pár hodin vyrážíme na frontu.
Den čtvrtý - pomoc jednotkám a návrat do Kyjeva
„Sully“ velitel výjezdu a skupiny „východ“:
Krásných pár hodin spánku nabudí tým ke svěžímu začátku dne. Charkov je už brzy ráno zalitý sluncem a ruch města ani nedává vědět, že je často pod ostřelováním raketami. Město žije, jako by nic, silná doprava, jeřáby opravující budovy, fungující infrastruktura. Lidé si prostě nakonec dokáží zvyknout na všechno. Potkáváme se s našimi kontakty od bezpečnostních složek a vyrážíme z města směr frontová oblast Charkovské fronty. Až na tzv. 0, tedy na kontaktní linii s nepřítelem nejedeme, míříme na polní velitelství 41. mechanizované brigády, které jsme slíbili pomoc. Jedeme zhruba na vzdálenost 50 Km od frontové linie, všechny cesty kolem jsou již nějakou dobu lemovány cedulemi MINY. Dokonce jsme za obcí Balaklia viděli při práci podmiňovací stroj Božena 5 s EOD týmem. Odbočujeme na polní cestu, která by měla být již bez min a jedeme další jednotky kilometrů mezi poli a malými zalesněnými plochami. Náš ukrajinský doprovod zastavuje a oznamuje nám, že kousek odsud je velitelství a vojáci nám přijedou naproti. Velitelství brigády je už celkem lákavý cíl, takže si raději bereme helmy a vesty na sebe. Po pár minutách čekání se dozvídáme, že se velitelství přesunulo již o pár kilometrů jinak a zde se vracíme k hlavní komunikaci.
Na hlavní nás čekají hoši od ZSU, aby nás doprovodili k velitelství. Na zapadlé nefunkční benzínce se potkáváme s velitelem brigády, je to zkušený voják, který proti ruské agresi bojuje již od roku 2014. Po krátkém seznámení nám nabízí kávu přímo na velitelství. Je chytře ukryto pod starou nepoužívanou budovou, kde jsou ale rozlehlé sklepy. Velitelství je rozvržené, jak jej znám z naší armády. Uprostřed velká situační mapa, kolem ní další stoly s počítači, projektovanou situací na velké stěně a množstvím vysílaček i elektroniky. Panuje zde čilý ruch, ale při našem příchodu velitel vydá pokyn ke ztišení práce a nabídne nám místa k sezení. Je to velký projev důvěry, taková velitelství obsahují mnoho citlivých informací a jsou také důležitým cílem pro nepřítele. Projednáváme možnosti naší podpory této brigádě a jaké jsou nyní největší potřeby.
Po jednání se přesouváme ven, předáváme sanitní vůz pro polní obvaziště/Roli 1 se zdravotnickými přístroji a materiálem. Také vydáváme důstojníkovi odpovědnému za chod Aero Rozvědky drony, počítače a LCD displeje, které jsme pro ně pořídili. Procházíme spolu soupis darovaného vybavení a seznamujeme se s důstojníky odpovědnými za jednotlivé části velení brigády. Velitel brigády nás upozorní, že dostal informaci o přeletu ruského průzkumného dronu a měli bychom raději naše setkání ukončit, kousek od sud bylo ještě ráno ostřelováno jiné velitelství. Situaci samozřejmě rozumíme, uděláme si společnou fotku a odjíždíme, nikomu se nechce čekat na raketu, nebo dělostřelecký granát s jeho jménem. Ještě před odjezdem nám velitel brigády děkuje a informuje nás, že také balí postavení, což bylo tak jako tak po naší návštěvě v plánu. My vyrážíme zpět do Poltavy, kde potkáme zbytek skupiny „východ“ a míříme do Kyjeva na setkání se zbytek výjezdního týmu a zasloužené pivo.
„Rošťák“ velitel skupiny „Bravo“:
Bravo team vstal za úsvitu, obligátně zdraven ruským dělostřelectvem, jenž si nedalo pokoj ani v noci, ale dostávaly to části města směrem k Antonovskému mostu.
S koncem komandantské hodiny vyjíždíme, směr Kyjev, čeká nás 7 hodin, když to pude dobře. Nicméně, už po pár hodinách nás dohání štěstí jako první skupinu. Zadařilo se nám propíchnout pneumatiku a dost bouchnout disk. Naštěstí se nám to stává kousek od benzínky, kde musíme tak jako tak tankovat. Na benzíne nám kolo dofouknou a my zvládneme dojet k pneuservisu, jenž je kousek dál. Nejen, že nám kolo zalepí, a opraví i disk ( to je důvod proč se na UA vyplatí klasické plecháče ), ale pneuservis má výbornou kavárnu ( fakt, skvělou, se super obsluhou na konci světa ) takže to jistí několik káv a taky zmrzlina.
Po opravě valíme dál, kousek pod Kyjev, kde ještě Marian z CESTA naděje života z.s. vykládá humanitární pomoc pro kněze zdejší komunity. Spolupracují spolu již dlouho. Padre se stará o komunitu a pomáhá s ní dost velkému počtu vnitřních uprchlíků. Pak již pokračujeme pouze do Kyjeva, kde se potkáváme se zbytkem výjezdního týmu.
„Riggs“ skupina s pomocí pro 503. prapor Mariupolských Marines
Jedno z našich aut se oddělilo od východní výjezdní skupiny a vyrazilo předat zásoby 503. samostatnému praporu námořní pěchoty. Kluci se nám totiž krátce před naším výjezdem přesunuli a my tak museli itinerář upravovat. Měly jsme pro ně připravené 3 drony, termovizi, noční vidění, výkonnou elektrocentrálu, tři dobíjecí stanice, batohy, několik desítek turniketů a další zdravotnický materiál.
Přijíždíme do uzavřeného areálu, kde si na bráně necháme vyvolat Slavu, který má na starosti technické zabezpečení. Předáváme mu veškerý materiál a diskutujeme o prioritách dalších dodávek. Kromě benzínové centrály co jsme přivezli, potřebují i dieselovou (s benzínem to není v bojových podmínkách vždy jednoduché). Nejvíc nadšení jsou kluci z nočního vidění (už od nás jedno mají z dodávky s Humvee sanitkou) a také z termovize. „Termovize – to jsou pro nás zachráněné životy“ komentuje Slava nové vybavení. Batohy co jsme přivezli vyzkouší, a dají nám info, jestli je tenhle model pro ně OK.
Nakonec nesmí chybět společná fotka (kluci nás prosí o rozmazání obličejů) s vybavením. Dostáváme od nich jednotková trička. A hned frčíme dál, abychom se spojili se zbytkem východní výjezdní skupiny.
Charkov je ohromné město. Však to taky kdysi bylo hlavní město Ukrajiny. Takhle ve dne to vůbec nevypadá, že pár desítek kilometrů odtud je fronta. Nasedáme do Vidmy a mažeme. Asi po hodině začíná být válka cítit. Vypínáme telefony a ukládáme je do speciálních vaků, které je dokonale odstíní. Zničené mosty, občas nějaká zhroucená stavba, na většině rozlehlých polí není nic zaseto. Místní farmáři se bojí min, kterých je tady v okolí spousta. “Až půjdete čůrat, hlavně za všech okolností zůstaňte na asfaltu”, varuje nás Sully z Team 4 Ukraine. Miříme ke 41. samostané mechanizované brigádě. Její velitel Oleg přijíždí na místo schůzky ve starém šedém offroadu. “Přece nebudeme stát na silnici”, usmívá se. “Pojďte na kafe”. Vracíme se asi kilometr zpátky, parkujeme auta pod stromy a míříme k rozbitému motorestu. Teprve teď vidíme vojáky schované v okolí, zakopané satelitní antény a zamaskované solární panely. Jdeme do sklepa. Tam je velení brigády. Důstojníci vypínají plazmové obrazovky, operační mapy na stole jsou překryty nějakou dekou. “Vítejte na štábu”, směje se Oleg. Jednáme asi hodinu. Mezitím zvoní na stolech telefony, vojáci do nich šeptají pokyny. Domluvili jsme se. Jsme venku. Předáváme sanitku, zdravotní materiál, drony a pár dalších věci. Fotka na památku. “Měli byste jet”, říká Oleg. “Už včera sem do oblasti nalétávaly ruské drony, před chvilkou byl jeden zase docela blízko. Hned jak zmizíte, zmizíme taky. Prostě to tady zabalíme a velitelství bude pár dní zase jinde.” Loučíme se. V Poltavě se všichni potkáváme. Do Kyjeva je to 400 kilometrů. Všichni se tam těšíme. Jdeme totiž večer na pivo.
Den pátý - rozloučení s Kyjevem, memento ruské agrese a úkryt ve Lvově
V noci přijíždíme do Kyjeva a jdeme na pivo s přáteli od ZSU, které máme aktuálně pracovně v Kyjevě. Také celý tým si zasluhuje tekutou odměnu za svou práci během výjezdu. Po 22 hodině zavírají všechny bary a hospody, striktně se to dodržuje a dohlíží na to policie. Zpět do našeho oblíbeného oldschool Kozáckého hotelu na Maidanu jdeme záměrně pěšky, pro ty co jsou v Kyjevě poprvé jdeme kolem ukázky zničené ruské techniky a hlavně zdi padlých obránců Ukrajiny, je opět o hodně delší než dříve… V rámci osvěty druhý den ráno před odjezdem z Kyjeva beru tým do Irpině, Buči a Hostomelu, abych převyprávěl události, které se zde v únoru a březnu 2022 udály. Snažím se co nejvíce držet výpovědí svědků a velitelů, se kterými jsme v dubnu a květnu krátce po stažení ruských invazních vojsk mluvili. Věřím, že je to podobně důležité, jako ukazovat a navštěvovat památníky nacistických zločinů z druhé světové války, jak jsme v Čechách zvyklí. Skupinu beru také na místní hřbitov, kde jsou pochovaní obránci Ukrajiny i zavraždění obyvatelé Buči, stále jich jsou stovky neidentifikovaní a mají jen číslo kříže… Memento mori .
Kolem oběda vyrážíme z Kyjeva směr Lvov a hraniční přechod. Máme štěstí časově nám to vychází a tak se můžeme zastavit ve Lvovském Úkrytu, což je vyhlášená místní restaurace s vojenskou tematikou. Po večeři už jen cesta na hranici, kolona je dlouhá, ale pohraničníci nás pouští dopředu. Čeká nás důkladná kontrola zda nepřevážíme zbraně, drogy, nebo jiné zakázané věci. Pečlivě jsme kontrolováni my i auta, což je dobře. Přes Polsko se do EU těžko dostane něco ilegálního.
V Ukrajině jsme nechali ještě našeho Bohdana, který potřeboval doručit svému bratranci termovizi k frontě u Limanu. Bohužel se tam nebylo možné dostat dříve a tak doručuje s pomocí našich přátel z Charkova sám. Natočil z toho pěkné děkovné video.
Odjíždíme z Kyjeva. Další zastávka je Lvov. Před pár dny sem spadla raketa. Zabila osm lidí. Město žije normálním, letně-turistickým režimem. Pověsti o tom, že tamní vojenská hospoda je naprosto fantastická nelhaly. V suvenýrech jsem si koupil plyšový tank a kopii řidičáku generála Zalužného. Tohle je skutečně země neomezených možností. Už se těším až se sem vrátíme.
Nyní jsou již všichni v bezpečí doma a připravujeme se na pokračování v rozjetých projektech pomoci. „Světlem proti temnotě“.