Poslední dopis

Ahoj, lásko.

Nevím, jestli tenhle dopis někdy dostaneš, ale i tak jsem ho napsal.

Furt tady prší a všude je bahno. Takový to bahno, co se dostane úplně všude a člověk ho má i ve fuseklích, i když neví jak.

Pavel tvrdí, že až tohle skončí, už nikdy nechce vidět ani pole, ani kus holý hlíny, že už má PTSD jenom z toho pohledu a z hnědé barvy.

Já mu říkám, že to říká teď. Za rok bude zase chodit po poli a nadávat, že mu srnky žerou úrodu. Až bude zase klid.

A jestli zbydou nějaký srnky. Tady už nelítaj ani ptáci.

Je to fakt zvláštní.

Člověk si tady začne vážit úplnejch blbostí.

Teplý sprchy. Čistejch ponožek. Těch ptáků, co tu přestali bejt.

Kafe, co je z kafe a ne z prášku. A když dojde, tak klidně i instantního, hlavně že je. Celá armáda stojí na kafi.

Nebo ticha, po kterým nepřijde průser.

A toho, když někdo řekne moje jméno.

Tohle všechno mě pořád ještě spojuje s dřívějškem.

Dneska jsem si zrovna vzpomněl na náš první byt. Pamatuješ?

Byl úplně tragickej.

Zima, vlhkost, netěsnící okna, co v zimě zamrzaly zevnitř a ten vypatlanej soused, co si nad náma pouštěl televizi tak nahlas, že jsme znali celej program. I když teď si myslím, že se spíš snažil obklopit aspoň zvukem, aby nebyl úplně sám.

Tehdy jsme byli šťastní. Říkal jsem si, že jednou budeme mít velkej dům. A zahradu.

A psa. Nebo celou smečku.

A že budeme mít tolik času, že se někdy budeme nudit.

Teď bych dal nevím co za jeden jedinej večer v tom našem hnusným bytě.

Ty bys seděla na gauči.

Já bych opravoval něco, co fungovalo ještě předtím, než jsem se toho dotkl.

Ty bys nadávala, že to zase rozebírám.

A děti by se hádaly o ovladač od Playstationa.

Nevím proč na to myslím zrovna dnes.

Dostal jsem od tebe fotku.

Malá má pořád ten křivej culík.

Řekni jí, že je krásná.

A že táta viděl ten její obrázek, co namalovala.

Schoval jsem si ho. Mám ho v kapse uniformy, furt u sebe.

Jen nevím, proč mám na obrázku křídla.

Zeptal bych se jí a ona by řekla:

„Protože máma říká, že nás chráníš jako andělíček, aby na nás z nebe něco nespadlo.“

Tak jsem si to představoval a smál se. A pak jsem brečel.

Ale to jí, prosím, neříkej. Řekni jí, že vás miluju.

Dnes jsme přišli o Honzu.

Nevím, co ti mám napsat.

Byl to idiot.

Včera se se mnou hádal, protože mi sežral poslední čokoládu.

Dneska už tu není.

Ještě ráno říkal: “No bóže, až se vrátíme, koupim ti celou bednu, vole!”

Nevím, co se stane s jeho věcma.

Možná je pošlou domů.

Možná ne.

Včera mi půjčil zapalovač.

Je furt u mě.

Asi mu ho vrátím, až se uvidíme. Jednou. Teď to fakt neplánuju.

Někdy se mě kluci ptaj, jestli se bojím.

Sakra, samozřejmě že jo. Bojím se furt a všeho. Každej zvuk mi vystřelí tep až za roh.

Jenom se člověk naučí dělat věci i přesto.

To je asi celý. Odvaha není nebát se.

Odvaha je vzít si helmu a jít ven, i když je člověk podělanej.

Vylízt ven, když se bojíš.

Jít za parťákem, když se bojíš.

A doufat, že pokaždý, když to bouchne, zase uslyšíš:

„Všichni v pořádku?!“ A každý “Jo!” je strašná úleva.

Už chápu Ukrajince, proč vydrželi tak dlouho. Teď jich je tu spousta s náma. Těch, co se odmítli vzdát. Bojujou za nás a musí to bejt dvojnásobný peklo, protože oni bojujou i proti vlastním, co neodmítli, nebo prostě neměli šanci odmítnout. Rusáci je teď ženou proti nám. Máme tu i pár kluků, co přeběhli k nám. Zůstali na poli, Rusáci si mysleli, že jsou mrtví, tak je tam nechali. Jarda tam letěl s dronem, aby je navedl k nám, takže měli kliku. Oficiálně jsou zajatci, neoficiálně bojujou na naší straně a my se od nich učíme.

Nejhorší je, že když jdou ti kluci proti nám, nechtějí jít, ale spousta z nich tam zůstane. Rusáci je tlačej před sebou a prostě nevíme, jestli je týpek v ruský uniformě kámoš nebo ne. To stejný jednotky Slováků. Kdysi jsme byli jedna země, tohle datum jsme v historii měli společný a teď… Šílený.

Vůbec nevím, kdy se vrátím. Nebo kdy dostanu aspoň pár dní volno, abych mohl za váma domů. Ale vrátím se, fakt, slibuju.

S tímhle každej den vstávám.

A ty mi to, prosím, věř.

Protože jestli člověk přestane věřit, že se vrátí, tak už mu nezbejvá nic.

Jestli se někdy budeš zlobit, že jsem odjel, nezlob se dlouho.

Vím, že jsi nechtěla, abych sem šel.

Já taky nechtěl. Ale někdo musel.

Někdy prostě přijde chvíle, kdy člověk musí stát tam, kde by nejradši vůbec nebyl.

Ne proto, že je hrdina, na to jim kašlu.

Prostě proto, že je to potřeba. Zvlášť když jsem viděl, kolik lidí okamžitě zdrhlo za hranice.

Už musím končit, velitel něco volá. Prý se jde. Takže zase nic.

Zase ti píšu, že všechno bude dobrý.

A ty mi zase nebudeš věřit.

To je v pořádku.

Až přijdu domů, uděláme palačinky.

Ty tvoje jsou stejně nejlepší.

Miluju tě.

M.