Není tu panika. Je tu určitá forma ostražitosti. Lidi jsou více opatrní, méně mluví. Bezpečnostní složky makají, ale je to složité a zdlouhavé. Připomíná mi to boj s hydrou. Jednu hlavu usekneš, a vynoří se další dvě.
Neozval jsem se již pár dnů, ale to je z důvodu že máme hrozně moc práce. A taky protože jsem přemýšlel nad obsahem tohoto reportu. Nechtěl jsem vám popisovat znovu průběh našich akcí. Ani vás nudit technikáliemi.
Chtěl jsem se tentokrát trochu víc věnovat situaci v týlu. Tam kde si možná hodně civilů ze západu myslí že je klid. Ale není.
Je to tady o každodenním tlaku.
Je to válka která se bojuje informacemi, pohledy a otázkami navíc.
Každý můj pracovní den začíná stejně.
Ne kávou, ne snídaní, ani zprávami.
Začíná kontrolou vozidla.
Není tajemstvím že naše vozy parkují všude možně. Skoro každý remízek v okolí je obsazen, jakékoliv stavení které poskytuje sebemenší možnost úkrytu, je obsazené technikou.
Než otočíš klíčkem, zalezeš pod auto. Kontrola podvozku, náprav, prahů, nádrže. Hledáš cokoliv co tam včera nebylo. Kousek drátu, krabičku, magnet, třeba i čerstvé bláto (pokud je nad nulou).
Každý týden se někde objeví zaminované vozidlo. Nebo vozidlo se zvláštně vyhlížejícím zařízením. Protože špionáž není scénář ze sci-fi filmu, ale realita v týlu.
Nemůžu mluvit za ostatní, ale z naší brigády to nikdo nebere na lehkou váhu.
Stačí jedna krysa, jeden tip, jedno číslo SPZ předané špatným lidem, a ráno už nemusí mít pokračování.
Tohle je rutina kterou by civil doma považoval za paranoiu. Tady je to standard přežití.
Na první pohled funguje město skoro normálně. (Pokud odhlédneme od každodenního ostřelování, a útoků drony)
Lidi chodí do práce, kavárny jsou otevřený.
U kafe sedí holky, hezky oblečený, make-up. Člověk by si řekl že je to pohoda.
Hezké holky v kavárnách jsou ale speciální kapitolou.
Jakmile zjistí že jsi cizinec, tak se k tobě mají. A začnou se vyptávat. Odkud jsi, kde bydlíš, jaké máš auto, kde sloužíš. Atd.
Na první pohled flirt, na druhej sběr informací.
A je úplně jedno, jestli to dělají schválně, nebo jen se zájmem kecají.
Výsledek je stejný - informace tečou ven.
V téhle válce není každej špion profík.
Spousta informací uteče přes fotky, kecy, stories, "nevinný otázky". A na to se tady hraje.
Kolaboranti tady nejsou výjimka.
Jsou to lidé kteří koukají ven z oken, lidé kteří si to "jen fotí ", lidé kteří jen "telefonují známému ".
Nejsou to vojáci, nemají zbraně, ale mají signál. A ochotu mluvit. (A mě jen neustále dokola zaráží, jak může ještě někdo pořád čekat na ruský svět a myslet si že jemu bude dobře).
Zmrdi nepotřebují armádu ve městě. Stačí jim pár zkurvených udavačů, co jim naservírují data na stříbrném podnose.
Čas, směr, pohyb, rutinu.
Celé tohle svinstvo má konkrétní důsledky.
Přesné údery tam, kde "náhodou " někdo byl, zásahy objektů které by jinak neměli být cílem, a taky mrtví a zranění lidi, co s frontou neměli nic společného.
A pak někdo řekne že to byla náhoda.
Ne kurva. Nebyla.
Není tu panika. Je tu určitá forma ostražitosti. Lidi jsou více opatrní, méně mluví. Bezpečnostní složky makají, ale je to složité a zdlouhavé. Připomíná mi to boj s hydrou. Jednu hlavu usekneš, a vynoří se další dvě.
Týl není bezpečné místo.
Je to fronta jiného druhu. Bez zákopů, bez střelby. Ale se stejným rizikem.
Kontrola auta ráno, filtr na lidi, minimum informací a maximální opatrnost.
To je realita týlu v roce 2026.
Text: Gibbon 🫡
Foto: archiv autora
Powered by Froala Editor
