Naše vnímání, a hlavně emotivní prožívání ruského útoku na Ukrajinu někdy připomíná člověka, který trpí bipolární poruchou. Stavy euforie a nadšení střídá skepse, ztráta naděje a to, čemu se začalo říkat únava z války. Tuto únavu nám ale nezpůsobili Ukrajinci. Můžeme si za ni sami. Zavinila ji naše vlastní nerozhodnost a strach z takzvané eskalace. Vyslali jsme tím velmi špatný a vlastně chybný signál potenciálním nepřátelům. Nerozhodností jsme vyděsili sami sebe, protože všichni kdesi hluboko tušíme, že válka je především souboj vůlí a že nakonec vítězí ten, kdo je ochoten trpět více.
Ti, kdo válku vnímají racionálněji a odpovědněji, se ve stavech skepse ptají, jak je možné, že Západ Ukrajincům není schopný poskytnout dostatek zbraní, munice a jiného vojenského materiálu. Dojem běžného občana je, že Západ více mluví, než jedná. Vůbec dříve jen tušená absence leadershipu na straně Západu je dnes více a více patrná a má jasnější kontury. Stále více se zdá, že příliš mnoho politických elit vnímá ruský fašistický režim a jeho útočnou válku proti sousedovi EU jako vzdálený regionální konflikt v nejasných kulturních konturách, a ne jako dlouhodobou, cílenou snahu změnit politicko-bezpečnostní prostředí v Evropě a jejím okolí. Tato snaha je navíc ze strany Ruska explicitně demonstrována slovem i činem.
Pozice Západu
Čistě podle ekonomických ukazatelů je jasné, že máme na to, pomoci Ukrajině do takové míry, že Rusko přestane uvažovat o použití síly proti svému sousedovi jako o praktické možnosti. Stále máme na to, abychom podpořili Ukrajince tak, že množství ruských ztrát na životech a technice bude neudržitelné.
Masivní zbrojení ze strany Západu však není jen o bezprostřední pomoci našim ukrajinským partnerům, ale má celou řadu dalších přidaných hodnot. Pro dnešní deindustrializovanou Evropu to může být vhodný začátek, jak podpořit vlastní hospodářství, snížit nezdravou bezpečnostní závislost na USA a obnovit schopnost odstrašení, kterou tak viditelně postrádá.
Stále ještě nedošlo k příliš závažným negativním změnám a přeskupení na úrovni ekonomické, politické a vojenské je stále možné. Západ a západní struktury NATO a EU představují jediný dlouhodobě životaschopný model bezpečnosti a prosperity. Proto také o členství v těchto organizacích Ukrajinci tak vehementně usilují.
Mezinárodní společenství
Velmi brzy po velkém útoku v únoru 2022 mezinárodní společenství zareagovalo a vznikla Kontaktní skupina pro obranu Ukrajiny (UDCG), nazvaná také Rammsteinská skupina, jež je skvělým příkladem rychlé mezinárodní mobilizace. Členy skupiny jsou všechny státy NATO a dalších dvacet tři zemí, které jsou ochotny podporovat Ukrajinu vojensky. Ještě před velkým útokem, rok po napadení Ukrajiny v roce 2014, vznikla Bukurešťská devítka (B9), organizace sdružující státy NATO, které bývaly koloniemi sovětsko-ruského impéria, ať již vnitřní jako baltské státy, či vnější, sdružené do Varšavské smlouvy.
Navzdory těmto iniciativám se vojenská pomoc stále jeví jako nedostatečná. Navíc i na
mezinárodněpolitické úrovni dochází k narušování jednoty protiruské koalice. Problematické je zejména chování dvou členů NATO, Maďarska a Turecka. Turecko dnes vede zcela nezávislou bezpečnostní a zahraniční politiku, blokovalo vstup Švédka do NATO stejně jako Maďarsko, které je navíc členem EU a v mnoha ohledech se chová jako spojenec Ruska.
Svět bez USA
Dalším zásadním faktorem v postavení a síle Západu je role USA v mezinárodních vztazích. Nelze si nevšimnout, že Spojené státy procházejí obdobím slábnutí svého vlivu ve světě. Někteří analytici dokonce začínají mluvit o post-americkém světě. Spojené státy za posledních dvacet let pomalu, ale neustále ztrácely postavení nedotknutelného garanta světového bezpečnostně-politického řádu. Dva velké konflikty na Středním východě v Afghánistánu a Iráku dopadly bez strategických zisků, Obamova naivní a váhavá politika vůči Íránu i Sýrii nadále prohloubila dojem, že Spojené státy vyklízejí pole z jejich tradičních zájmových regionů, a Bidenův způsob stažení z Afghánistánu byl naprosto zoufalý.
Co lze tedy čekat od NATO bez jasné vůdčí role USA? Spojené státy jsou dnes oslabené neschopností obou hlavních stran vést konstruktivní politický dialog v mnoha otázkách, stále zuřícími absurdními kulturními válkami, o možných kandidátech blížících se prezidentských voleb ani nemluvě.
Již při své první kandidatuře hovořil prezident Trump o možnosti odchodu USA z NATO a nyní se o této variantě znovu diskutuje. Je třeba si však uvědomit, že americká zahraniční politika vůbec nemusí být konzistentní s poválečným obdobím. V americké politické kultuře je dlouhá tradice skepse k intervenci a sklonu k izolacionismu. A to v Demokratické i Republikánské straně. Nečekejme, že bude Amerika v roli garanta světového či evropského pořádku konstantou. Je velkou otázkou, zda budou další americké administrativy ochotné a schopné navazovat na politiku Trumana, Kennedyho či Reagana. Již před deseti lety byly patrné znaky toho, že Amerika se bude Evropě věnovat méně, než bývalo zvykem. Byla to Obamova politika Pivot to Asia, sdílená i Hilary Clintonovou, která o změně těžiště americké zahraniční politiky psala ve známém článku America’s Pacific Century.
Suverénní státy
Podívejme se na model, který je nám často předkládán odpůrci současného uspořádání. Lze jej nazvat model suverénních států a velmi blízko má k politickému programu národního konzervatismu. Jako každý alternativní model je i model národní suverenity svými exponenty popisován spíše jako vymezení k současnému stavu, jako stav, kde to či ono nebude. Co přesně bude a jak to bude vypadat, je daleko těžší zjistit. Co však o tomto stavu víme? Víme to, že je to prostředí států, kde každý má vlastní silnou armádu, na nikoho se nespoléhá a ekonomicky má sklony k autarkii. Bujarý mezinárodní obchod je vnímán jako podezřelý až nežádoucí. Ačkoliv národně-konzervativní model je ještě na demokratické škále, má v současnosti řadu problémů. Z mnoha vyberu dva. Národní konzervativci, ač demokraté, by v dnešní době potřebovali relativně dlouhou dobu na uvedení svého programu ve skutečnost, a tím pádem několik volebních období stálé podpory. A to v prostředí, které bude podle mainstreamových ekonomických teorií stále chudší a chudší. Dalším problémem je, že teoreticky legitimní národně-konzervativní platforma je až podezřele často kontaminována populismem. Tedy ideologií, že v každé společnosti existuje čistý lid a zkažené elity a ty zkažené elity žijí jaksi na úkor toho čistého lidu a je třeba ty elity nahradit. Zdá se to povědomé? Ano, komunismus má explicitní populistické prvky, všimněme si jeho neustálého důrazu na „lid“, latinsky populus.
Nejsilněji nám ale nedostatky modelu „suverénních“ států ukazuje právě chování Ruska. Do světa suverénních států totiž patří věc zvaná národní zájmy. Státní či národní, zájmy jednotlivých států často nejsou kompatibilní a tyto zájmy se pak prosazují celou řadou prostředků, sílu nevyjímaje. A v tomto momentu se vlastně oklikou, která může být jistě přitažlivá, dostáváme ze světa samostatných suverénních států do světa, kde might makes right, kde platí právo silnějšího a kde pro menší a slabší státy jaksi není místo.
A toto je další závažný bod, který by nejen česká společnost měla pochopit. Útok Ruska proti Ukrajině není jen porušením mezinárodního práva, ale i útok proti samotné existenci menších států, protože uplatňuje jako hlavní organizační princip systému mezinárodních vztahů sílu. V pozadí války na Ukrajině stojí zásadní konflikt ve vnímání mezinárodního pořádku, kde na jedné straně stojí imperialismus a na druhé straně právo na sebeurčení, státnost a suverenitu. Paradoxem je, jak jsem popsal výše, že zastánci suverénních států de facto podporují imperialismus.
Nová koalice ochotných
Co lze tedy dělat v situaci, kdy role USA stále slábne, někteří členové NATO a EU se chovají jako spojenci Ruska, a ne všichni členové těchto organizací cítí ruskou hrozbu stejně palčivě? To vše se navíc děje v době, kdy v řadě evropských zemí roste podpora stran, které nejsou nakloněny velké integraci a společným zahraničněpolitickým projektům.
Není na čase se zamyslet nad vznikem skutečně vojensky akceschopné platformy států, které Rusko velmi reálně ohrožuje? Jakési akční nadstavby NATO, B9 a UDCG, která bude schopna samostatně konat a nebude ji ohrožovat nekonzistentní chování některých členů a brzdit strach z eskalace. Tato nová koalice ochotných složená z Norska, Švédska, Finska, Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Česka, Rumunska a Bulharska by sama o sobě mohla představovat zásadní obrat ve vývoji války. Spolupráce by navíc byla usnadněna již existující infrastrukturou NATO a EU.
Tato skupina by i nadále úzce spolupracovala s USA a dalšími členy NATO, zejména role Velké Británie by v tomto uskupení byla klíčová. Avšak místo na přesvědčování ještě nepřesvědčených a unavených by úsilí věnovala masivnímu zbrojení a ještě direktivnější asistenci Ukrajině. Kombinované HDP výše uvedených zemí (bez Británie a USA) bylo v roce 2022 3,015 biliónu dolarů, což je o 25% více než HDP Ruska.
Je jen otázkou vůle a odhodlání Rusko porazit. Ekonomicky na to rozhodně má i těch několik států, které s Ruskem sousedí anebo se cítí Ruskem bezprostředně ohroženo.
Tomáš Kraus je členem Team4Ukraine a politolog, studoval v Izraeli a USA. Pracuje v ochraně měkkých cílů proti terorismu a útokům z nenávisti.
Powered by Froala Editor
